Letos si připomínáme významné jubileum výjimečné osobnosti českého plynárenství – Ing. Josefa Fíka. Narodil se 2. března 1935 v Lomnici nad Lužnicí a celý svůj profesní život zasvětil oboru, který zásadně ovlivnil tvář energetiky i průmyslových technologií v naší zemi. Jeho příběh není pouze kronikou technických řešení a inovací, ale také svědectvím o osobní integritě, vytrvalosti a schopnosti obstát tváří v tvář nepřízni doby. Od prvních pokusů s injektorovými hořáky přes publikační činnost až po návrh a obnovu ikonického plynového osvětlení – jeho profesní odkaz sahá daleko za hranice jednoho oboru.

Když Ing. Josef Fík vzpomíná na své profesní začátky, nehovoří o předem daném cíli nebo vysněné kariéře. Naopak – s upřímností sobě vlastní přiznává, že v mládí netušil, kam ho osud zavede. Jeho cesta ke strojírenství a následovně k plynárenství byla výsledkem souhry náhod, praktické nutnosti i inspirace od spolužáků. Jak sám s nadhledem říká: „Mezi slepými jednookým králem.“ Tato skromná věta však ve skutečnosti předznamenává příběh odborníka, který dokázal z „obezděné díry” udělat centrum technologických inovací. S vášní pro vynalézání, důsledností a zájmem o vědeckou literaturu se začal postupně formovat plynárník, který o několik let později posouval hranice toho, co bylo v oboru možné. Takto svůj příběh popisuje sám Ing. Josef Fík.

Z učně ve Škodovce až na fakultu technických snů

Do svých asi patnácti let jsem neměl nejmenší představu, čeho bych chtěl v životě dosáhnout. Nebyl jsem manuálně zručný, byl jsem spíš studijní typ, a tak jsem se rozhodl, že půjdu studovat nějakou střední školu. Dva mí spolužáci ze základky mě přesvědčili, abych šel studovat do Plzně strojní průmyslovku. K přijetí bylo v té době nutno mít praxi v oboru, a tak jsem nastoupil jako učeň do Škodovky (tehdy Leninových závodů). Nevím, jak se mi podařilo udělat učňovské zkoušky, ale byl jsem do průmyslovky přijat. Měl jsem dobré studijní výsledky, a tak jsem se po maturitě rozhodl, že to zkusím na plzeňské strojní fakultě. Tahle škola měla štěstí na kvalitní přednášející, kteří pocházeli především z komunistickému režimu zcela neoddaných odborníků z pražské ČVUT (byla to léta 1955 až 1960), kteří do Plzně dojížděli. Tak například chemii přednášel prof. Čeleda, termomechaniku Dr. Hošek a mechaniku prof. Dr. Šejvl, všichni světově uznávaní odborníci.

Tady jsem také poznal svou budoucí ženu, se kterou jsem strávil krásných 62 let. Umřela před osmi lety.

Plynové pece místo atomových turbín

Elitním oborem plzeňské strojní fakulty, který jsem si vybral, byla konstrukce parních turbín, vedená prof. Bečvářem, v té době již zaměřená na turbíny pro atomové elektrárny. Měl jsem se tedy stát konstruktérem turbín v plzeňské Škodovce. Jenže jsem byl v té době už ženatý a měli jsme syna, takže mé plány vzaly zasvé a nastoupil jsem do škodovácké pobočky v Klatovech, kde jsme dostali byt. Klatovská Škodovka v té době produkovala plynové pece a další zařízení pro československý hutní průmysl. Spolužáci ze školy mi říkali: „Co tam proboha budeš dělat? Vždyť pec, to je jen obezděná díra!” Mýlili se stejně jako já. A tak tedy jsem se začal předělávat na plynaře se zaměřením na plynové hořáky.

Mezi slepými jednookým králem, tohle pořekadlo se v mém případě potvrdilo, takže jsem začal studovat literaturu z oboru. Nejvíce užitečných informací jsem našel v ruské literatuře (ostatně jiná tady ani nebyla), občas mi přišly do ruky nějaké německé časopisy.

Hořák, který zaujal až v Americe

Bavilo mě vymýšlet nové věci, a tak jsem například vyvinul speciální injektorový hořák pro poklopové pece, dodávané Škodovkou do VSŽ Košice, který se později začal běžně používat na pecích se středotlakými topnými plyny, což byl převážně svítiplyn a jeho směsi. Tenkrát ještě u nás nebyl zemní plyn z tranzitního plynovodu.

V roce 1965 jsem napsal první odborný článek, tehdy do časopisu Energetika. V něm jsem popsal právě konstrukční a provozní charakteristiky injektorového hořáku. Asi za tři měsíce jsem dostal dopis z amerického časopisu Industrial Heating, v němž mi sdělovali, že by se jim článek hodil k přetištění a zda s tím souhlasím, formality s českým vydavatelem že vyřídí sami. Samozřejmě, že jsem souhlasil. Asi za další měsíc mi přišlo ze Státní banky oznámení, že mi posílají v peněžních poukázkách (takzvaných bonech) honorář. Budou bony, řekl jsem své ženě. Budou džíny, oznámila mi ona. Pokud by tohle snad četl někdo mladší, ať si to nechá vysvětlit od babičky či dědečka.

První články, první kritika i první ztráty

První článek pro časopis Plyn jsem napsal v roce 1969, vyšel v čísle 4/69 pod názvem Ohřívače vzduchu a spalovací komory. V té době jsem krátce byl vedoucím vývojové konstrukční skupiny a uvedená zařízení jsme vyvinuli pro průmyslové a zemědělské sušárny (například sušení cihlářských výrobků nebo sušení chmelu).

V roce 1970 proběhly „prověrky nestraníků“ v souvislosti s událostmi v roce 1968. Zde musím prohlásit, že ani já, ani nikdo z mých blízkých nebyl nikdy členem komunistické strany. Při těchto prověrkách jsem byl zbaven funkce vedoucího vývojové skupiny a byl mi podstatně snížen plat.

Druhý můj článek v Plynu vyšel v čísle 4/70 pod názvem Automatická regulace nízkotlakých plynových hořáků. Další články již nebudu jmenovitě uvádět, jsou chronologicky uvedeny v přiložené příloze mých publikací.

V té době někteří moji spolupracovníci začali projevovat nelibost s mou publikační činností s odůvodněním, že starší a zkušenější kolegové o své práci nepíšou. Na stranické schůzi, na které se to probíralo, se mě zastal ředitel závodu s tím, že moje publikace dělají závodu reklamu. Přesto však vzájemná animozita nadále zůstala.

Od Klatov k novému začátku v Běchovicích

Vše vyvrcholilo v roce 1973 při další prověrce nestraníků, při které moji manželku, konstruktérku plynových potrubí pecí, vyhodili ze zaměstnání z důvodu, že byla vedoucí skautek a že do práce chodí v lodičkách a v klobouku. Současně bylo mému synovi, který absolvoval základní školu s vynikajícím prospěchem, znemožněno přijetí na jakoukoliv střední školu.

Z těchto důvodů jsme se rozhodli „emigrovat“ z Klatov. Zvolili jsme Prahu, kde nám manželčina teta poskytla ubytování. Také jsme oba po jistých kádrových potížích nastoupili do Ústavu pro výzkum a využití paliv v Běchovicích. Náš syn mezitím bez větších problémů studoval elektrotechnickou průmyslovku a později i ČVUT.

Stabilita plamene jako výzva moderní energetiky

V ÚVP vládla o poznání tolerantnější atmosféra než ve Škodovce. Byl jsem pověřen řešením rezortního úkolu ministerstva energetiky – Převod průmyslových spotřebičů ze svítiplynu na zemní plyn. Záměna plynu teprve začínala a já jsem měl poskytovat technickou pomoc při úpravách spotřebičů souvisejících se záměnou. Ve většině případů se jednalo o úpravu stávajících svítiplynových hořáků pro bezpečné a hospodárné spalování zemního plynu z tranzitního plynovodu. Hlavním problémem při této záměně byla stabilita plamene, neboť zemní plyn má podstatně nižší spalovací rychlost než svítiplyn s vysokým obsahem vodíku.

Značné množství spotřebičů, zejména plynových pecí, také spalovalo různé druhy generátorových plynů, vyráběných v generátorových stanicích jednotlivých podniků (Škoda Plzeň, sklářské a keramické podniky).

Pomalý přechod na zemní plyn

Přechod na zemní plyn u nás probíhal velmi pomalu (1976 až 1996). Na začátku tohoto období bylo v našem státě kolem tří tisíc plynových pecí a technologických ohřevů. Mezi nejzajímavější akce, na kterých jsem se podílel, patřily vypalovací pece Dressler v Rakovnických keramických závodech, Škoda Plzeň – velké kovářské pece, tavicí vany v Severočeských sklárnách v Novém Boru a okolí, Krematorium Strašnice a další.

V Ústavu paliv byla velká zkušební hala se zkušebními pecemi. K dispozici byly nízkotlaký a středotlaký zemní plyn a svítiplyn. V této zkušebně jsem vyvíjel různé typy plynových hořáků pro jednotlivé podniky převáděné na zemní plyn. Na některé tyto hořáky jsem obdržel autorská osvědčení (dnes patenty).

Podnikání jako cesta k inovacím v praxi

V roce 1994 jsme s manželkou Ústav paliv opustili a začali jsme pracovat jako OSVČ. Měl jsem v té době hodně kontaktů ze své předešlé činnosti, a tak jsem neměl problém s dostatkem práce. Zaměřil jsem se především na rekonstrukce a modernizace starých, již dosluhujících plynových spotřebičů. V té době neměla řada podniků dostatek prostředků na nová zařízení, a tak prodloužení životnosti a úpravy pro snížení spotřeby plynu, případně pro zvýšení výkonu zařízení, měla úspěch. Zpracovával jsem projektovou a konstrukční dokumentaci pro tyto úpravy a v mnoha případech jsem za účasti dalších firem zajistil i potřebné výrobní a montážní kapacity.

V roce 1997 v souvislosti se stopadesátým výročím prvního použití svítiplynu v Praze jsem byl požádán o provedení plynové pochodně pro sousoší Práce a věda, které je umístěno u vjezdu do areálu pražské plynárny. Autorem sousoší je jeden z našich nejslavnějších sochařů Ladislav Šaloun, který ho vytvořil v roce 1926 včetně primitivní pochodně na svítiplyn. Pochodeň po asi třech týdnech přestala být funkční a od té doby již nebyla obnovena. Vzhledem k tomu, že pochodeň je na sousoší umístěna ve výšce 14 metrů, bylo nutno, aby byla funkční za jakéhokoliv počasí. Zapalování pochodně je elektrické. V případě zhasnutí se automaticky provede restart. Při řešení pochodně jsem spolupracoval s Ing. Jiřím Žahourkem, který zajistil většinu souvisejících prací. V současné době provádí Ing. Žahourek kontroly, revize a případné opravy pochodně.

Plynové lampy vracejí kouzlo staré Praze

Pouliční plynové osvětlení se do Prahy vrátilo po sedmnácti letech díky iniciativě vedení pražského magistrátu. Prvních devět plynových lamp spalujících zemní plyn jsme s Ing. Žahourkem uvedli do provozu 30. října 2002 v Michalské ulici. V prosinci 2004 jsme dokončili osvětlení Uhelného trhu, Vejvodovy a Melantrichovy ulice. Další plynové lampy v Praze již dodala a instalovala firma Eltodo.

V roce 2005 jsme byli požádáni Pražskou plynárenskou společností a Transgazem o spolupráci při obnově plynového osvětlení osmiramenného kandelábru na Hradčanském náměstí. Pro tento kandelábr jsme s Ing. Žahourkem vyvinuli nové provedení plynových lamp s vyšším světelným výkonem.

Foto ze slavnostního zprovoznění historického plynového osmiramenného kandelábru na Hradčanském náměstí se členy Cechu lampářů. Zleva Ing. Josef Fík, Ing. Jan Žákovec, Ing. Oldřich Petržilka, Ing. Martin Laštůvka, Ing. Jiří Žahourek.

Z Vítkova až k důstojnému rozloučení s profesí

Zatím poslední světla, která jsme v Praze rozsvítili, jsou dva řecké ohně v národním památníku na Vítkově, které se rozsvěcují při slavnostních příležitostech. Vzhledem k tomu, že v památníku nebyl v té době zaveden zemní plyn, spalují řecké ohně propan z instalovaných lahví. Touto akcí jsem až na další akce menšího rozsahu v podstatě ukončil svou činnost.

Seznam publikací

Časopis PLYN

1. Plyn č. 4/69 – Ohřívače vzduchu a spalovací komory.
2. Plyn č. 4/70 – Regulace nízkotlakých plynových hořáků.
3. Plyn č. 5/74 – Konstrukční a provozní charakteristiky plynových injektorových hořáků.
4. Plyn č. 2/76 – Rekonstrukce nízkotlakých hořáků průmyslových pecí na zemní plyn.
5. Plyn č. 4/79 – Rychlostní a průtokové součinitele trysek plynových hořáků.
6. Plyn č. 5/81 – Automatická regulace spalovacího poměru při předehřátém spalovacím vzduchu.
7. Plyn č. 7/82 – Rekuperační hořáky a úspory plynu při jejich použití.
8. Plyn č. 8-9/84 – Impulzní ohřev v průmyslových pecích.
9. Plyn č. 7/87 – Plynové injektorové rekuperační hořáky.
10. Plyn č. 6/89 – Plynové hořáky 1. část.
11. Plyn č. 7/89 – Plynové hořáky 2. část.
12. Plyn č. 8/89 – Plynové hořáky 3. část.
13. Plyn č. 9/89 – Plynové hořáky 4. část.
14. Plyn č. 4/2015 – Kvalitativní parametry zemních plynů pro bezpečný a hospodárný provoz domácích plynových spotřebičů – J. Fík, L. Čapla, J. Žahourek.
15. Plyn č. 3/2020 – Spalování směsí zemního plynu s vodíkem v domácích plynových spotřebičích – 1. část – J. Fík, L. Čapla, J. Žahourek.
16. Plyn č. 4/2020 – Spalování směsí zemního plynu s vodíkem v domácích plynových spotřebičích – 2. část – J. Fík, L. Čapla, J. Žahourek.

Ostatní odborné časopisy

1. Energetika č. 12/65 – Krátké injektorové hořáky.
2. Energetika č. 2/67 – Hospodárná volba ventilátoru pro hořáky hutnických pecí.
3. Hutnické listy č. 12/67 – Termodynamika poklopové pece.
4. Energetika č. 2/71 – Moderní kovové rekuperátory.
5. Energetika č. 12/72 – Nové směry v konstrukci sálavých trubek.

Knižní publikace

1. Moderní plynové hořáky – Monografie ÚVP Běchovice 1984.
2. Katalog plynových hořáků, COPZ Praha 1992.
3. Plynové ejekční hořáky, Gas, s.r.o., Praha 1996 – J. Fík, J. Fíková.
4. Plynárenská příručka, kapitola Plynové hořáky, Gas, s.r.o., Praha 1997.
5. Spalování plynných paliv a plynové hořáky, Gas, s.r.o., Praha 1998.
6. Lexikon spalování plynu, Gas, s.r.o., Praha 2000.
7. Hospodárné topení zemním plynem, Gas, s.r.o., Praha 2003.
8. Zemní plyn (tabulky, diagramy, rovnice, výpočty) – Agentura ČSTZ, s.r.o., Praha 2006.

Ostatní literatura a výpočtové pomůcky

1. Plynárenské pravítko 1. typ 1972 – Škoda Klatovy.
2. Plynárenské pravítko 2. typ 2006 – příloha knihy Zemní plyn.
3. Stanovení rozsahu dovolených hodnot Wobbeho čísel zemních plynů.
4. Závěrečná zpráva výzkumného úkolu pro RWE Transgas, Praha 2000 – J. Fík, J. Žahourek, L. Čapla.